ZPOVĚDNÍČEK

Bolí to. Bolí moc. Bolí to poznání. Bolí to zjištění. Jak přátelé mohou po tolika letech zradit? Být tak falešní? Proč si jen tak hrajou s city? Proč má tajemství, mé slabiny využívají proti mě? Proč? Mají z toho užitek. Baví je to. Baví je zraňovat? Je to pro ně balzám. Balzám na jejich zničené sny? Naděje? Ale proč zraňují, když jsou přátelé? Mý přátelé! Kterým jsem tak věřila, dělila se s nima o zážitky. Prožila s nima polovinu svého života! Svůj volný čas. Proč jsou takový? Proč? Cožpak nemají srdce? Jsou bezcitní? Proč ubližují? Toto poznání je tak hořké. Proč zraňují ti, od nichž čekám porozumění, pomoc a lásku? Proč? Slzy hořkosti a zklamání mi tečou po tváři. Se slzami v očích procházím svůj život a hledám, co jsem kde pokazila. Proč nic nemůžu najít? Proč nic nenacházím? Proč? Proč nejsem jako oni? Proč s každým soucítím? Proč mám pro každýho pochopení? Třebas jen malý? Proč nejsem jako oni? Proč neumím jako oni ubližovat? Ponižovat? Ničit štěstí? Copak nemá každý cit? Nemá pochopení pro lásku? Proč jsou tak zlí? Plní nenávisti? Proč se bezdůvodně mstí? Slzy mi odplavují smutek. Zármutek nad světem, který se bortí do propasti. Pomalu přichází úleva. Úleva proto, že jsem objevila jejich pravou povahu dříve, než jsem k nim zcela přilnula. Zcela se oddala. Prohlédla jsem si zblízka jejich jádro. Černé jádro, prolezlé chamtivostí, nenávistí, ale přesto tak znějící prázdnotou, opuštěním, samotou. Jsou tak zranitelní. Stydí se za své city a závidí těm, co je dávají bez problémů najevo.

                                                                                                                                                       17.5.99

Ach jo. Je mi zase tak divně. Teskno. Smutno u srdce. Bolest mi svírá duši. Drží mě melancholie. Chci se smát! Smutek mi však v obličeji vytváří grimasu. Nechci brečet! Proč oči tak nesnesitelně pálí? Proč mě v hrsti opět má ta blbá, pitomá, příšerná nálada? Není to depina, není to žal. Je to šílenství mé duše. Věřím v dobrý konec, ale mám strach z toho, že bude černý a temný. Chci změnit život. Nechci dělat ty samí věci. Chci volně dýchat a ne se dusit. Dávit se prolhanými kecy. Proplachovat hlavu samými lžemi. Nechci být sama. Nechci se užírat. Chci žít jen pro lásku. To ostatní mě nezajímá. Mnoho věcí je pro mě tabu. Ani se mě nechce přijít všemu na kloub. Co  z toho? Mám sny, o kterých mohu jen snít. Život je hádanka. Jeden velký otazník. Je tak složitý. Pro mě je těžké ho vyluštit. Anebo po tom spíše netoužím? Možná. Nijak mě to neláká. Lepší je se jím jen tak protloukat. Poflakovat se. Proč je mi chvíli veselo a chvíli smutno? Proč existuje i špatná nálada? Chci si nasadit růžové brýle a projít celý svět. Bojím se podívat do zrcadla. Bojím se toho, co tam uvidím. Smutné tváře a uslzené oči? Duše, co ztratily svou barvu. Jednu velkou nejistotu. Bílou tečku na černém. Anebo na mě pohlédne krutost a nevlídnost něčích očí? Vražedně mě budou bít do srdce. Je mi z toho světa bídně. V krku mě škrábe suchá slza. Teče uvnitř mého já. Drásá mi duši. Cítím se podobně jako vyhasínající hvězda. Hvězda, která je sama na širém tmavém nebi. Je jí smutno. Mluví si jen tak pro sebe. Její šepot se lahodně vlévá každému do uší. Ona však neslyší ničí hlas. Je bezmocná. Umírá - pomalu, dlouho, nepozorovatelně. Ubývá po kouskách dnem co nocí. Nikdo si toho však nevšímá. Každý bude hledět na tu, co příjde po ní. Té se bude obdivovat, dokud někde se nevyjasní jiná. Zářivější. A třeba to bude ta, co jinde vyhasla. Třeba už nebude na svět hledět sama. Jinýma očima. Bude jich více. A třeba i já, se budu cítit lépe. V jiném těle, na jiném místě, mezi jinými lidmi. S tím, co mě má rád a bude se mnou stále i jako jiný člověk. Jen naše duše zůstanou. A spolu se světem prohrabou. Už nebudou muset čekat na chvíle, až budou moct být spolu. Budou spolu totiž pořád. Spojené v jednu velkou duši.

                                                                                                                                                    3.12.00

K čemu je tento život, co žiju? Je plný zklamání a hnusných věcí. Cítím se tak sama. Závidím všem zamilovaným. Já při tomto citu chcípu! Já chci opravdovou lásku, i kdyby to mělo být - já nevím s kým. To mi je jedno. Není! Jak ten život nesnáším. Ne život, ale spoustu věcí. Kdybys mě měl rád, tak mi poradíš a uděláš mi radost a přijmeš něco ode mě! Ale to ty ne. Připadáš si důležitý? Proč mi ubližuješ? Už mlčím. To je jediný, co po mě žádáš! Ale proč? Řekni mi prosím aspoň, že mě máš rád, že po mě toužíš. Řekni to nahlas. Tak jako dřív. Já to potřebuju slyšet!

                                                                                                                                                    27.11.01

 Svět je tak černý, bezcitný a ubohý. Kde je ta krása, co mě vedla vpřed? Kde je? Kde? Kde svítí světýlko? Kde probleskuje naděje? Nikde! Co bych si měla přát? Pro co žít, když se stejně žádný sen nesplní?! Proč tedy vězet musím zde? Sama na pustém ostrově. Na každé straně se po mě natahují ruce. Sápají se po mě. Pomůžou mi nebo zahubí mě? Jak věřit jim mám, když nevěřím už téměř ani sobě? Pro mě je svět černá skvrna na papíře. Na velké bílé ploše. Je někde jinde lepší svět? Kde nikdo nemůže napadnout mé já? Rozdrásat ho do krve. Pokořit ho? Sebrat mi duši a uvěznit ji. Já chci taky volně dýchat! A ne zalykat se smutkem. Beznadějí. Proč napadla mě ta zrůda? Proč vysála mě celou a zanechala ve mě to prázdno? A strach. Pod slupkou je nicota. Černo černá nicota, co pohltila zcela moje já. Je někde pro mě záchrana? Nebo jsem navždy ztracená? ...

                                                                                                                                                     29.11.01

Já - nechtěla se rozejít nadobro... To ne. Mám ho ráda a ztratit ho nechci jako přítele  a ani jako kamaráda. Nechci, aby kouřil a nechci se rozejít ani kvůli tomu, abych si našla jinýho. Ale - když jsem ho potřebovala, nebyl na blízku - a když přijel, čekala jsem něco víc. Proč mi nemůže dát najevo zájem a dělá stále jakoby nic? Teď ho můžu vídat denně, ale mám v hlavě zmatek. Vím, že nemůžu žít minulostí, ale proč mi někdy neřekne, jak mě má rád? Proč mě nechytne za ruku? Má vyhlídnutou jinou? Ach jo, to tak bolí! Proč milovat znamená trpět? Připadám si, jako tělo bez duše. Prázdná. Já si ale musím ujasnit nejdříve co chci a on by se měl taky zamyslet nad tím, jestli chce se mnou strávit zbytek života. Proč je život tak složitý? A proč neprotestoval proti mýmu návrhu? Neřekl ani jedno proti. To je jako kdyby ztratil o mě zájem. Nevím, co si myslet. Já se nechci rozejít, já chci, abychom si užívali tak i tak. Vždyť za tu dobu, co jsem doma, mi nedal pusu ani na tvář. Chtěla jsem ho pozvat dál, bála jsem se ale odmítnutí. A to vím, že by odmítl. Proč neříká mě ty věci, co... Ještě dnes jsem ho moc nepochopila. Ale to nic, to si musím přetrpět sama. Musím se silně zakousnout a jít dál. Uvažuje taky takhle nade mnou? Třeba příjde mi říct, že to takhle nechce, ale taky třeba ne. Já nejsem krutá, ale to ty! Ty mi nedáváš najevo svůj zájem. Nevím proč - třeba nejsem pro tebe ta pravá. Necháme to chvíli uležet a pak se rozhodneme, co a jak. Jestli jo anebo ne. Necháme to osudu. Třeba nám to jako kamarádům bude klapat líp. I když nevím, zda ten, kdo miluje, dokáže být kamarádem. Ale lepší než být nepřítelem.

                                                                                                                                                      22.8.02

Viděla jsem tě, viděla! Srdce mi štěstím poskočilo, ale dostala jsem strach. Chtěla jsem se s tebou strašně bavit, říct ti tolik věcí. A přitom ze mě stěží vypadlo to "AHOJ". Chtěla jsem se k tobě rozeběhnout a obejmout tě. Nohy mě však zradily, zůstala jsem sedět. Bylo mi to všechno tak líto. Ani do tváře jsem se ti neodvážila podívat. Styděla jsem se za to, jak jsem ti ublížila. Snad mi to odpustíš, že jsem jak zbabělec utekla. I když tě mám tolik ráda, tak nemůžu s tebou být. Já jsem tvou lásku opustila a to se omluvit nijak nedá. Zbyde mi na tebe ta nejkrásnější vzpomínka.

                                                                                                                                                      18.10.03

Bolí mě vzpomínat, bolí mě se smát. Bolí mě být bez tebe. To mě tolik bolí u srdce. Připadám si jako dítě vyrvané z matčiny náruče, co nestačilo poznat její lásku. Cítím se jako kopretina, které někdo orval lístky a odhodil naštvaně na zem. Proč nejde bolest načmárat na papír a s jeho roztrháním se jí zbavit? Proč stále teskním po tom, čemu jsem odhodlaně dala sbohem? Proč je tak těžké zapomenout a ještě těžší vzpomínat? Mám tě stále před očima, do mých snů se stále vkrádáš! Jak mám vzít zpět ta svá slova? Jak mám vrátit čas? Proč je ke mě život krutý? Proč mi štěstí tak nepřeje? Chci se přitisknout do něčí náruče a vědět - cítit, že přece jen se mnou někdo je. Chci slyšet jeho vřelá slova, co duši umí pohladit. Chci se k tobě zase vrátit. Chci být zase s tebou. Držet tě pevně za ruku. Přijímat tvou lásku...

                                                                                                                                                     3.12.2003

Bylo to strašně krásné, připadala jsem si jako ve snu. Tys mi zavolal a já za tebou běžela celou cestu. Objali jsme se a přivítali se polibkem. Chtěla jsem ti toho tolik říct a ty mě asi taky, ale bylo tak málo času... a jak jsem mohla tušit, že to zkončí probuzením?! Ne, to jsem nechtěla, chci tě zase k sobě zpět! Jsi moje láska jediná! Tak mě prosím neodmítej! Vrať se ke mě, zůstaň se mnou! Vždyť jsme si určeny osudem! Proč si tedy s námi Osude hraješ?  Nech nás spolu - já nechci s jiným být, miluju jen jeho! Dej nás prosím dohromady. Sveď naše cesty k sobě a spoj je v jednu. To je mé jediné velikánské PŘÁNÍ, které si přeju. Prosím, když se dnes stalo to, co se asi mělo stát, tak tě prosím, nech naše cesty spojené už navždy. Prosím tě Osude, už nemuč moji duši. Už jsem za svou chybu vytrpěla dost. Vrať mi mou lásku, strašně tě prosím... Já pochopila, já pochopila, že s city si člověk nemá nikdy pohrávat. Nech prosím mě mu dokázat, že jen pro něho dýchám. Vrať mi ho, prosím tě o to moc. Nic jiného po tobě nežádám, tak mi ho prosím vrať...

                                                                                                                                                              1.1.04                                    

Je to jako věčnost, co jsem naposledy slyšela tvůj hlas. Zbyla mi po něm jen v srdci prázdnota a smutek. Zklamání je velká bolest, ale doufám, že svou chybu budu moci napravit - že mi dovolíš, abych ti dokázala sílu naší lásky. Vím, že za chyby se platí, ale já jsem zaplatila tu nejvyšší daň ze štěstí. A proto tě chci zpátky! Není dne a není noci, co bych na tebe nemyslela. Jsi všude - v mém srdci, v hlavě, ve vzpomínkách, které jsou pro mě noční můrou, protože mám strach, že jsem tě navždy ztratila. Ale to já nechci! Láska je mocná čarodějka, tak ať udělá nějaké zázraky, protože já jsem už bezradná. Nevím, co bych už měla udělat. Psát ani volat ti nechci, protože vím, že tím ničeho nedosáhnu. Třeba se mýlím, ale nemám k tomu už odvahu. Stále musím snít, jaké by to mohlo být, kdyby jsme byli zase spolu. Jenže snít neznamená žít. Život je krutý, ale láska nám pomáhá se s tím vyrovnat. Proto utíkám do svého snění. Protože tam jsme  stále spolu. Tam nás nic nerozdělí! Jsi pro mě droga, co dělá mé sny krásnými. Chtěla bych ale i ve skutečnosti strávit s tebou každičkou minutu. Stýská se mi po tobě, šíleně moc tě postrádám. Potřebuju tvou přítomnost k tomu, abych mohla žít, ne jenom snít!

                                                                                                                                                       8.1.04

Miluji tě - a to, že ty už ke mně tento cit "asi" necítíš, to na tom nic nezmění. Stále budu po tobě toužit a budu doufat, že se to vše časem změní. Mé srdce bude patřit navždy jen tobě. Nikdo jiný se do něho už nevejde. Snad nebudu trpět a čekat celý svůj život, až mi odpustíš, příjdeš ke mně a obejmeš mě. Políbíš a už zůstaneš. Nikam pryč ode mě nepůjdeš. - To je mé přání a ona osudu je, zda mi je splní či ne. "Ale o Vánocích by se přání měla plnit." A pro mě by to byl ten nejhezčí dárek za celý můj život. Proto prosím, splň se mi. Nerozplyň se ve snění jako mořká pěna, která se skládá z mnoha prolitých slz hořkosti a naděje.

                                                                                                                                                         21.10.04

Chci být zase ta malá holčička a být šťastná. Mít na starosti jen své hračky a nevědět o světě. O těch všech obludách, co číhají za každým rohem, aby přepadly naši duši a svíraly ji v kleštích co nejtěsněji, jak jen to jde. Tím nejhorším způsobem nás ničí - koušíček po kousíčku. Chci odtud odevšad utéct - vypařit se, než mě to tu vše pohltí. Ať se snažím, jak se snažím, nemůžu přemoci své pocity. Je mi z toho tolik úzko - tak na nic. Připadám si tak nepotřebná. Zneužitá. Nevím, jak se mám před tím vším chránit. Jak tomu odolávat? Co když to vše zanechá na mě nějaké následky? Co když budu mrzák na duši? Chci být jako dřív. Kdo úsměv na tváři mi vykouzlí? Potřebuju dotek lásky. Chci ji být obklopená a pocítit pocity nenasytného štěstí. Tu krásnou něhu na duši, která se rozlévá uvnitř a zahřívá celé mé JÁ.

                                                                                                                                                    26.10.04

Vím, že jsem protivná, ale to jen proto, že mám strach. Bojím se, že příjdu o všechno. Že mě opustí zbytek štěstí a už se nevrátí. V noci bulím do polštářů a je mi všelijak. To mě neomlouvá - takový je už život. Ochutnala jsem doušek jedu. Svírá se ve mě a lomcuje se mnou vztek. Pomalu mě rozežírá. Cítím bolest. Hořkou bolest. To já sama jsem si způsobila tyto muka. Nevědomě - ale koho to zajímá? Sama si to musím vychutnat až do dna...

                                                                                                                                                     26.10.2004