ZPOVĚDNÍČEK

Zajímalo by mě, jaký má život smysl. Proč vlastně člověk žije? Aby si s ním život mohl pohrávat? Nebo si osud vybírá jedince, na kterých si vybíjí svou zlost, nenávist, vztek, žal a pomstu? Líbí se mu, jak ho ničí? Dělá mu naschvály. Chvíli ho nechá, a když se začne pomalu sbírat, s velkým potěšením mu podrazí opět nohy. A on je zase tam, kde byl. Tedy až na to, že zase ožijí dřívější problémy a on je na tom hůř. Mnohem hůř. Ničemu už nevěří. Sny se mu pomalu rozkládají na menší kousíčky. On je ani trochu neumí složit. Může se snažit sebevíc, ale ono to nejde. Neví co dělat, jak dál, pro co žít. Chytila ho depka a on se ji neumí zbavit. Nezvládá své myšlenky, pohyby, prostě nic. Ztrácí chuť k jídlu. Nevnímá okolí. Nevidí kolem sebe nic veselého. I kdyby jo, nedokáže se tomu od srdce zasmát. Jen se přetvářet. Vytvořit úšklebek smíchu, ale oči ho zradí, ty se nedokáží zasmát. Uzavírá se sám do sebe, i když nechce, musí. Ono to jde tak nějak samo. Nemá sílu se bránit, podřizuje se jen tomu a čeká, jak to vše dopadne. Opouští ho naděje, vše pomalu mizí. Už nemá téměř nic, jen myšlenku, že se každému plete do života. Řešení, jak se vysvobodit, vidí jen v jednom - opustit tento svět, ve kterém nedokáže žít. Myslel si, že své problémy překoná, že se jim vyhne, tak je házel za hlavu a nedbal jich. Jenže ony se z ničeho nic objevily, vzbouřily se a obklíčily ho. I když byly jen malé, nepatrné, tak za ten čas vyrostly. Teď ho mají v zajetí a nemíní ho propustit. Všude ho pronásledují. Drží se ho zuby nehty. Přibírají k sobě další, on ani neví, kde se berou. Neví, jak se jich zbavit, bere je za součást života. Potřebuje se někomu vypovídat, vykřičet, jenže to nedokáže! Nikdo ho nebere vážně. Vysvobození vidí jen ve dvou rozzářených světlech, mezi nimiž je očekávaná cesta z tohoto světa, brána, která ho ráda pohltí a odvede jinám. Jsou to světla, spíše velké oči auta, které on ale nevidí. Jen bránu, ve které nalezne klid, vysvobození. Někdo si řekne, že to neměl v hlavě v pořádku, jenže jim už nedojde, že mají vlastně pravdu. Vždyť to byla pouze chodící loutka, která hledala pomocnou ruku, která mu nebyla ovšem poskytnuta. Celé jeho tělo vykřikovalo němě do světa o pomoc. Nikdo toho však nedbal, pouze ho ignoroval. Každý chodil jen za svým štěstím a nad ním mávl jen rukou. Nikdo se ho nesnažil pochopit. Říkali si jen, že chce na sebe za každou cenu upozornit, ale nedošlo jim, jak se moc mýlí. Nevnímali jeho nepřítomné pohledy, rozklepaná kolena a třesoucí se ruce. Už na tomto z jednoho náznaku jim mohlo dojít, že s ním něco je, že ho něco trápí. Na to přišli až když ... jenže to už je pozdě! Až příliš pozdě. Někteří si ani nepovšimnou, že jim chybí, že tu není, že... Vždyť to takhle dál nejde! Kam se poděla láska, důvěra? Jsme vůbec lidi?   

                                                                                                               23.1.99