Jdi na obsah Jdi na menu
 


Noc "H"

29. 1. 2011

 Není mi do zpěvu ani do breku. Je mi tak zvláštně. Pouze se to nedá popsat. Připadám si, jako bych byla na houpačce nebo spíš na palubě neznámé lodi. V hlavě se mi pohybuje nespočitatelné množství červotočů. Oči mi vypalují ohnivé jazyky. Objímá mě zimnice a protýkají mnou kapičky potu. Procházející husa, která se zde znenadání objevila a stejně záhadně zmizela, mi propůjčila svojí kůži. Nestačila jsem ani nic namítnout, poněvač mě z ničeho nic pohltila nicotnost a vsála mě do propasti neprorazitelné mlhy.

 Pokouším se jí projít, ale připadá mi, jako bych přešlapovala na jednom místě. Snažím se jí bezmocně rozehnat rukama, ale bezvýsledně. Už mě opouští naděje, že to dokážu. Bolí mě celé tělo. Pomalu se vzdávám. Tělo mě neposlouchá. Nohy se podlamují a zakopávají o nepropustnou mlhu. V dáli spatřuji nepatrné světélko. Záblesk světla. Chci se k němu rozeběhnout, ale nohy mi náhle zdřevěněly. Slyším sípavé zvuky deroucí se z mého nitra. Jsou sotva slyšitelné. "...né. Pomoc! Já tu nechci zůst..." Ale než ze sebe dostanu poslední myšlenku vyjádřenou slovy, vypoví mi hlas. Zcela vysílená se hroutím na zem. Ležím zkroucená. Dech, který proráží to nesnesitelné ticho, je čím dál tišší a tep pomalejší. Téměř nepravidelný. Už ani nevnímám chlad plížící se všude kolem mě. Čím dál úpěnlivěji si přeji konec. Ať už to zkončí!

Cítím svěží vzduch. Ovívá mě vánek. Je mi mnohem lépe. Není mi už tak velká zima. Procitám. Otevírám opuchlé oči. Jsem v údivu. "Jé, nejsem v šeru. Mohu dýchat...", ale rázem se zarazím. Nechápu, jak jsem se sem dostala. Vždyť tu není ani živáčka! Musela jsem být nejspíš v bezvědomí. Jinak bych si to uměla vysvětlit. Posadím se. Rozhlížím se kolem a zapomínám na všechny starosti. Oddávám se nádheře tohoto místa. Vstávám. Natahuji ruku pro šťavnaté jablko, které láká k nakousnutí. Utrhnu jej a než ho okusím, tak se mi v ruce začne měnit. Celé schne. Zůstává po něm nepatrná slupky a zhnilého vnitřku. Zhnuseně ho odhodím a oklepu se: "Fuj, to je...". Přešla mě chuť na jídlo a hlavně na jablko. Vydávám se raději prozkoumat okolí. Zapomínám na příhodu s jablkem a kochám se přírodou. Sundám si rychle boty a bosá se proběhnu po sametově hebkém mechu. Je to příjemný pocit. Posadím se na rozpálený kámen a zaposlouchám se do zpěvu ptactva. Je to uklidňující hudba. Slast pro uši. Připadám si jako v ráji. Ptačí zpěv začíná jakoby slábnout. Vzdalovat se. Dolíhají ke mě už jen některé tóny měnící se ve vřískot, který mi rve bubínky. Je nesnesitelný. Zacpu si dlaněmi uši a pokouším se přijít na to, čím to je. Ze zadumání mě vytrhne pohybující se krajina... ale to není krajinou. To ten kámen! Ten, co na něm sedím, ...on, on se pohybuje. Seskočím z něho a všimnu si, že je to něco vzdáleně se podobající želvě. Hlava, která vykukuje zpod krunýře mě pozoruje. Její posmívající se úšklebek se mění v protáhlou ohavnou grimasu. Přejíždí mě mráz po zádech. Ono to mění celý tvar hlavy! Když se začínám rozhlížet, kam zmizet, zasyčí a odplazí se do neznáma.

Z  ničeho nic začne pršet, ale na obloze svítí sluníčko a po mráčku ani památky. Nechápu to. Nastavuji chladícím kapkám své rozpálené a upocené tělo. Zatáhne se a přestává pršet. Místo toho je ohromné teplo. Mám sucho v krku a škrábe mě v něm neznámý druh živočichů svými drápy. Mám strašnou žízeň. Nikde ani kapička vody. Sednu si ke stromu a složím hlavu do klína. Je mi jakoby mě zalila láva. Zavřu oči a pokouším se myslet na něco pěkného. Moc se mi to nedaří. Sedím schoulená v klubíčku. I přes zavřené oči vím, že se přede mnou něco odehrává. Netuším co a ani to nechci vědět. Přemáhám se, abych je neotevřela. Najednou mě chytne za rameno. Asi chapadlo nějakého netvora. Začne se mnou lomcovat. Mám čím dál menší dušičku. Srdce mi divoce buší. Mám strach. Chce se mi křičet, ale ze strachu ani nedutám. Neodvažuji se pohnout. Začínám se v duchu modlit. V tom mě to pustí.

Vím, že je to blízko mě. Necítím ale žádné nebezpečí. Strach začíná polevovat. Odvažuji se otevřít oči. Chvíli mžourám, než si zvyknu na přítmí. V tom spatřím babičku sedící u mé postele. Pohladí mě po vlasech a chlácholí: "To nic není. To bude zase dobrý, no tak... napij se...". A pomáhá mě dostat teplý nápoj k suchým a rozpraskaným rtům. Zabalí mě do deky a odchází s teploměrem v ruce. Dochází mi, že všechno byl jen sen vyvolaný horečkou.

                                                                                                                                                         28.12.97

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář