ZPOVĚDNÍČEK

Zpověď pro mojí mamku.....

Nevím, proč o mě říkáš, že se nestarám o své děti??? když se jim snažím dát vše, cos ty nedala mě - a to je hlavně láska a objetí!!! Tys mě vlastně nikdy neobejmula, ani nevíš, jak mi to vždy chybělo, žes pro mě neměla hezká slůvka, chvíli na popovídání, obejmutí, pohlazení... Doteď spolu nemáme vůbec žádný vřelý vztah...

Pamatuju se na noce, co jsem probrečela, protože jsem se bála, to jste se s taťkou hádali snad noc co noc... divné, že tak malé dítě si to vše pamatuje... Když jsem k vám sem tam přiběhla, tak jsi mi vynadala, co tam dělám a jak to, že nespím, jenže já se moc bála!!!

Když se od nás taťka odstěhoval, tak si mě bral, jenže málokdy jsem byla s ním, většinou mě dovedl k Peťuli a já tam byla do večera, pak mě vyzvedl a dovedl domů... Ale sem tam mě vzal i k babičce, doteď si vybavuji, jak to u ní vypadalo a že z okna se dalo vylést na stříšku, kam jsem ráda lezla... Občas ho napadlo vzít mě na večerní bruslení či na procházku nočním městem, nikdy jsi mu to nedovolila... A přitom jsis mě doma nevšímala...

Víš ty vůbec, že jsem často seděla na parapetu okna?!  Často jsem na něm stála a házela po lidech rozmontované součástky autíček a vylívala na ně vodu z vázy... Jsem měla velké štěstí, že jem nikdy nespadla...!!!

Anebo jsem se houpala na nazajištěném zábradlí u babičky v 3. patře a koukala jen tak dolů... se dívím, že jsem nikdy nespadla, asi u mě stál můj anděl strážný..... Teď už je naštěstí až ke stropu, při tom pomyšlení...... fuj, raději ani nemyslet...

Víš ty vůbec, že mě jednou syn tvé kamarádky zavlekl do sklepa a tam se se mnou zavřel a začal mě líbat a ošahávat? Já křičela o pomoc, až mě vysvobodila pro tebe ta bláznivá holka, s kterou jsem se kamarádila... Jenže ona za to, že bláznila nemohla, protože ji a jejího brášku rodiče zavírali do skříně...

Já si velice dobře vzpomínám, že kdykoli jsem chtěla s něčím pomoci nebo nebýt v tom velikánským pokojíku sama, tak si neměla čas! Věčně byly zatažené závěsy a koukali jste na P-éčko...

Ráno jsem byla doma sama se sestrou, oblékly jsme se, umyly a čekaly na chodbě, až pro nás doběhneš a dáš nás do školky. Já bych se bála, nechat své děti doma samotný, hlavně ráno, páč by se bály a my se tedy bály  to strašně, všude byli bubáci, ale to tě asi taky nikdy nezajímalo, viď??

Toulala jsem se věčně sama venku, po celém městě, sídlišti, jako malé dítě, chápeš?? Chodila jsem i dál, mnohem dál, několik kilometrů od našeho domu... chodila jsem naproti Mišce do školky!!! Je sice o rok mladší, než já, byla třeba jiná doba, ale jezdila auta a svět nebyl o nic míň zkažený jako teď!!!

Ale je zajímavé, že si pamatuju na krásné dětství u babičky a dědy, než doma... S nimi na chatě to bylo nejhezčí... Proto jsem ráda, když k vám můžou i moje děti, já tam odtud mám hromadu krásných vzpomínek - chytala jsem motýly, kobylky, hrála si, že mě poslouchá vítr, že jsem ztracená víla... mazlila se s koťátky a sousedovic psem Gorem... dělala hrobečky mrtvým broučkům, které jsem lovila ve vodě či vyndávala z pavučin... v maliní jsem měla skryté doupě, v bezu, tam za mnou chodili kluci ze školky a jeden trochu starší, hráli jsme tam hry vadí, nevadí, flašku a dej mi pusu... Naučili mě trhat pavoukům nohy, které se jim pak jako utržené dál klepaly... (Krásné zážitky jsem prožila i s tvou sestrou Ivčou...)

Když jsem pak ze školy donesla špatnou známku, dostala jsem za to vařečkou, pamatuji si, žes tu placatou o mě i zlomilas, to jsem z toho měla radost... Jak šel čas, tak jsi místo vařečky začala používat zákazy, což na mě stejně moc neplatilo, bylo mi to totiž jedno, což možná jsi i pochopila a hlavně, ty zákazy platily jen chvilinku, což možná byla taky chyba... Dalo by se říci, že jsem si tak nějak dělala co jsem sama uznala za vhodné... Víš, od tebe jsem slyšela samé výčitky, nikdy žádné povzbudivé slovo, což by se mi i líbilo... Záviděla jsem kámoškám, jak si bezvadně rozumí s maminami a já se ti bála vždy cokoli říci, nikdy jsem se ti vlastně s ničím nesvěřila... Tys vždy totiž koukalas na to, co by tomu řekli ostatní... a tak já si začala říkat, že jim je všem po mě kulový a snažila se nebýt jako ty... ale dělat pravý opak... Nechtěla jsem být tak usedlá... Promiň, ale je to tak... Vždyť já tě nikdy neviděla bavit se, nahlas se s ostatními smát...

Je směšné, že si nějak nevybavuju tvého manžela, až do svých asi 10-ti let? Kdy jsem dostávala za to, když se Betinka počůrala v koupelně, když jsem neudělala hned nádobí... když jsem po něm vyjela za to, že mě chytil kolem boků, když na mě dlouho civěl.. když udělal ty otvory ve zdi... ale to je zas jiná kapitola, k tomu se nechci už vracet, je pro mě už navždy cizí člověk a ty ani nikdo jiný to už nikdy nezmění!!!

Ale je hezký, že jsi mě pak začala až moc hlídat... nadávala jsi mi a sem tam i mezi dveřmi jednu vrazila, když jsem se vrátila domů pozdě... jo scházela jsem se s kluky, ale nikdy jsem s žádným (kromě líbání) nic neměla... Odolávala jsem jim a chceš říci proč?? Protože jsem měla velkou nechuť k sexu díky tvému manžílku... Až pak s Jardou a to chvíli před 18-tinami jsme spolu spali... a byla to snad ta největší můra!!! Celou dobu jsem si říkala "takhle to ty č.... děláš mamce...?"....... Dost šílený, viď?? Vím, že mě nikdy neznásilnil, to si nechci připustit ani ve snu! Ale i tak mě moc ublížil a ty taky, tím, žes připustila tohle vše... Já bych se hned rozvedla a udala ho, být to můj manžel, já na svý děti nenechám nikdy šáhnout!!! Nenechám je ani mlátit!!! Ani nevíš, jak ve mě rostla nenávist, když on si na mě vybíjel zlost, jinak bych těžko dostala jednu od něj a druhou o zeď ... Ani nevíš, jak mi řinčelo v hlavě... ani nevíš, že jsem po čase ze zoufalství mlátila i hlavou do zdi či si rvala vlasy a nechápala, jak to můžeš dopustit!!! Jen jsi přišla a zeptala se, co to mělo znamenat!!! Sakra, vždyť to bylo domácí násilí!!!  Vlastně bych se neměla divit, že mi chybí k tobě to pouto, co by mělo podle mě mezi matkou a jejím dítětem být!

Když jsem pak byla jen ve svém pokojíčku a nechodila k vám ani koukat na tv, ani jíst... nic a v pokojíku si dělala čaje sama a jedla rohlíky, co jsem si koupila či čekala, zda mi ségra něco donese... přišla jsi někdy na pokec?? Řekla jsi mi někdy něco povzbudivého??? Řekla jsi mi někdy, že mě máš ráda???

Moc jsi mi ublížila a to ti tedy nemohu zapomenout... Když jsem čekala malýho, tak jsi mi řekla, že byste mi s ním rádi pomohli, pokud se mu za vše omluvím!!! Umíš si představit, jak mě to píchlo u srdce? To přeci nejde!!  Já se nemám za co omlouvat! A pro mě je to cizí člověk... To přeci fakt nejde!!! Ani omylem... Víš co to pro mě bylo, když jsem k tobě začala dávat děti 2x do měsíce? Zvykat si na to, že tam jsou s člověkem, ke kterému mám odpor?? Všimla jsis vůbec někdy, když k tobě jedu a on tam je a já ho vidím, jak se mi klepou ruce a kolena?? Nejraději bych se někam ztratila... Snažím se být v klidu, ale nejde mi ani se nadechnout!!! Umírám ve vlastním těle... Trpím, moc trpím...

Víš, sem tam se v noci budím a brečím, nevím ani proč, ale je mi to všechno tak líto... moc líto a stále o tom všem přemýšlím... a nemohu na nic přijít.... A proto jsem ráda, že mám pár svých kamarádíčků, někteří o tom všem ví, pomáhali mi hodně se s tím vším vyrovnat... bohužel to ale bolet nikdy nepřestane... a smutné je to, že oni jsou pro mě víc rodina a nikdy, nikdy se jich nevzdám za žádnou cenu, nebýt jich, tak už asi dávno jsem někde jinde... možná i na jiném světě..... kdo ví........???

A víš co mě trápí nejvíc?? Že bych ti tohle někdy strašně moc řekla, ale nemohu... ty bys to totiž nerozdýchala a já jsem vděčná za to, že nemám tvojí povahu...