Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přeci jdenou zvítězím já!!!

29. 1. 2011

Chtěla bych vědět, proč vlastně žiju? Proč jsem na světě? Jaký má život smysl? Proč...? Život se skládá ze samých "proč".

Bylo mi tak 5 roků, co se naši hádali. Mě to bylo líto. Doufala jsem, že se vše zase spraví. Jenomže se naši rozvedli. Taťka si mě na určitou dobu vyzvedl. Jako - nějakou věc - která je k vypůjčení. Chodilo se převážně k babičce, kterou si již nepamatuju. Ráda jsem si hrála s jeho hodinkami, které hrály nebo mu vytahovala prsty z kloubů. Procházeli jsme se po městě a někdy mě dovedl k mé kamarádce ze školky, u které mě sem tam nechával. Několikrát jsem s ním chtěla zůstat déle, ale mamka to nedovolila. Bylo mi to líto a brečela jsem. Na mamku jsem byla proto naštvaná a odsuzovala jsem ji, že mě nemá ráda. Taťku j sem výdala čím dál méně. I na ten svůj věk jsem věděla, že už to nikdy nebude jako dříve. V noci jsem byla smutná a vybavovala si, jak jsem měla strach z těch jejich hádek a kolem mě se zjevovala strašidla. Vylezla jsem z postýlky a vyplašená běžela k nim. Mamka mě vždycky vynadala, jak to, že ještě nespím. Uložila mě na chodbu a dala dobrou noc. Nemohla jsem usnout, protože jsem cítila kolem sebe napětí a k tomu na mě čučel bubák. Vlezla jsem si celá pod peřinu a nějak usla.

Najednou si mamka přivedla cizího pána, kterého jsem měla se svojí o 3 roky mladší sestrou Petrou nazývat taťkou! Mamka najednou měla mít pro nás sourozence a taťka už skoro vůbec za mnou nechodil. Jednou jsem šla s mamkou do města a potkali ho. Byla jsem šťastná, že ho vidím. Mamka mě však chytila za ruku a odtáhla pryč. Já se otáčela a on tam stál a díval se za námi. Ty jeho oči, ten výraz mi utkvěl v paměti. Vzpomínám si, že jsme chodili k tetě Lídě, která měla Jendu, Pavla a Ládíka. S Pavlem jsem běhala často po venku . Sestra Petra za námi běhala a volala, ať počkáme. My jako na povel se chytili za ruce a utekli jí. Často teta s klukama chodila k nám. S Pavlem jsme si zalezli do pokojíčku a hráli si s autíčkama. Lezl za mnou na dvoupatrovku, kde jsme se škádlili. Nadávala jsem mu dědku nebo muchomůrko... a on běhal žalovat. Teta se tomu smála, kdežto mamka mi hubovala.

Mamka si pak našla jinou kamarádku, které jsem říkala teto. Měla 4 děti: Jirku, Máju, Moniku a Lenku. S Májou jsme byly nerozlučné kamarádky. Po delším čase, nevím, co se stalo, ale mamka se s tetou často nestýkala a já se s Májou viděla jen občas. Tak, jak mi vymazala z hlavy taťku, tetu Lídu s bratránkama, babičku,... stejně zmizela i tato rodinka. Je to zvláštní, že si člověk pamatuje mnoho zážitků z dětství. Jezdila jsem potom často s babičkou a dědou na chatu. Tam jsem navštěvovala (přes zahradu) tetu Ilču a strejdu Jardu. Nebo mě někdy navštívil kamarád ze školky.

Jezdila jsem s našimi do XX, kde měl mamky nový přítel sestru a matku, ke které se sjíždělo rozsáhlé příbuzenstvo. Mamka mi vyčítala, že ho nenazývám otcem, ale oslovuji ho jménem. Podařilo se mi to až po delší době. Nikdy jsem k němu ale nepřilnula. Ale také mě pak nikdy nenapadlo, že bych mohla mít jiného tatínka. Jen jsem cítila, že ho nemám tak ráda, jak se na dceru sluší. Jednoho dne mi sestřenice Míša sdělila, že otec je můj nevlastní otec, nejmladší sestra Aňa nevlastní sestra... všichni byli nevlastní. Nechápala jsem proč. Myslela jsem, že mě nemají rádi. Začala mi to tedy trochu vysvětlovat. Po čase jsem si začínala vše postupně vybavovat.  Třeba, jak jsme s Petrou byly malé a šly jsme s našima do lesa na lom. Byla tam chaloupka - pro mě perníková s Ježibabou. Když jsme vyšli z lesa, dali se naši "ruku v ruce" do běhu. Já s Petrou se bály, že nám utečou, tak jsme běžely za nimi. Petru jsem za sebou táhla. Oni nás chytili a smáli se. Taťka mě bral často na koně anebo se mnou dělal letadýlko. Mamka, nevím už za co, mi chtěla nabít velkým páskem. Držela mě za ruku a já před ní dokolečka utíkala a smála se. Taťka se také smál.

 

Když mi bylo asi 12 let, vrátila jsem se domů po návštěvě třídní učitelky, dozvěděla jsem se od Petry, že u nás byla teta Lída oznámit nám, že zemřela babička. Rozbrečela jsem se a když jsem se trochu uklidnila, šla jsem se na to optat mamky. Ona mi však vynadala, že ji to je šumafuk, že ji to nezajímá. Přišlo mi to líto a zase jsem brečela. Když mě tak mamka viděla, ptala se mě větou oznamovací, že doufá, že nebrečím kvůli tam tomu... Říkala to tak lhostejně! Bez kousíčku citu. Ujistila jsem ji, že ne. Na úmrtním listu jsme nebyli napsáni a to ji jediné vadilo! Vydala jsem se pár dní na to hledat tetinu adresu. Na místě, kde dřív bydleli, mi poradili, abych to zkusila v domově důchodců, že tam babička byla. Její sousedka paní F. mi oznámila, že babička plakala, že mě a Petru chce vidět. Poslala mě, abych se obrátila na paní V., která to tam měla na starosti. Znala prý tetu velmi dobře a dala mi adresu. Na mamku jsem měla za to všechno vztek. Odsekávala jsem ji a táta mě více mlátil. Řvala jsem na něho, že na to nemá právo, protože není můj otec! Sem tam jsem měla moncla. Začala jsem se stranit kamarádů a nosila vlasy přes oko. Zanedlouho jsem potkala Máju. Hned jsme se poznaly a byla z nás opět nerozlučná dvojka. Protože jsme se znaly od mala, říkaly jsme si sestřenky. Naši mě bez nahlášní kam jdu, v kolik příjdu,... nechtěli nikam pouštět. Když naši byli u babičky, chtěla jsem jít s Májou se vykoupat. Vzala jsem si plná strachu ručník a plavky. Domů jsem přišla se staženou dušičkou, že bude cirkus. Naštěstí naši nikde. Po jejich návratu jsem povinně sdělila průběh dne a dostala spucung. Nadarmo se neříká: "Za pravdu se platí". S Májou jsme se nepohodly a tak jsem přešla na její sestru Lenku. Mája si našla partu, ve které se zkazila. Po Lence jsem se přemístila k Áje - spolužačce.


 

Jednoho krásného dne, když jsem se probudila, spatřila jsem na zdi černý flek. Byla to díra! Za tou zdí mají naši postele. Šla jsem se tam podívat a načapala Aňu se šroubovákem v ruce, jak s ním šťouchá do zdi. Vyjela jsem na ní, kdo udělal tu díru a ona, že táta. Nechala jsem to být a hnala do školy. Doma jsem pak zjistila, že je jí vidět celý můj pokojík! Večer jsem šla oznámit mamce, že mám ve zdi díru, na kterou si ani nepamatuju, že by tam kdy byla. Mamka se šla na ni podívat a řekla, že už tam byla. Usuzovala asi podle toho, že byla kolem dokola zasádrovaná a z druhé strany byl strčen molitan, jenže v té tmě si toho nevšimla. Díra neprosvěcovala (měli postele v tmavé chodbičce). Zjistila jsem, že mě tou dírou šmíruje a tak jsem ji zakryla plakátem. Po několika dnech jsem zjistila, že v něm udělal díru! Taková oprsklost! Ve škole jsem na to musela neustále myslet, i když jsem nechtěla. Dostala jsem nápad - dát skríně k sobě a tak přikrýt tu díru. A tak se mi vrátila nálada. Ovšem to nebyl konec! O polední přestávce jsem přišla domů a fotr byl doma. Byl nervózní, když mě uviděl a já tušila něco špatného. Zvědavost mě táhla do pokojíku. Prolétla jsem všechno bajlafik a shledala v pořádku. A pak přišel ten ŠOK. Nad skříní byly díry! To mě zcela vytočilo. Začala jsem se dusit ve vlastním pokoji. Vylítla jsem z domu a jako ve snách se dostavila do školy. Svěřila jsem se s tím Áje. Později i Pavlovi, mýmu kamarádovi. Rozmlouval mi útěky a prdlé úmysly sebevraždy, byl se mnou, když to šlo. Ája mě donutila jít ke školní psycholožce. Ta to chtěla oznámit mamce.

Petra mi oznámila, že je díra i do koupelny. Zamlžilo se mi před očima a ve vhodnou chvíli jsem to řekla babičce. Nevěřila mě a vyčetla mi, že před ním nemám chodit polonahá a nemám se před ním převlékat. BLBOST! Vždyť ví, že tohle bych nedokázala nikdy udělat! Doma jsem to sdělila mamce. Ona, že se mi to prý zdá. Nezdá! Nejsem cvok! Ukecala jsem ji, ať se jde podívat do ložnice. Díry neviděla! Tedy jimi. V závalu zoufalství jsem si vzpomněla na koupelnu. Neochotně se šla podívat. Nic neviděla. Já taky ne! Ale přeci jo. Všimla jsem si, že je zamaskovaná. Přelepená kouskem tapety. Konečně mi uvěřila. Když přišel domů, nevím, jak se to na to vše optala. Mě řekla jen to, že je to už zařízené. Díry zmizely. Nemusela jsem už poslouchat to jeho funění za zdí. Ale začaly nové problémy. Jeli jsem autem a mamka se fotra zeptala, proč je zrcátko namířeno na mě! On nic. A já si vždy myslela, že tak má být. Psycholožce jsem řekla, že je vše už v pořádku. I když není! To ona stejně nepoznala. Pro ní jsem byla jen pokusný králík. To samé jsem řekla Áje a Pavlovi. Ale psychika mi klesá ve chvíli, když se na mě podívá anebo se mě nějak dotkne, otře se o mě, když prochází s rukou v kalhotech. Když koukám na Tv a on se před ní postaví, je mi na nic. Proto na bednu necivím. Každý jeho pohled namířený na mě ničí mé sebevědomí, mé já. Ponižuje mě to. Je to hnus, když se ze zadu dotkne mých boků, když prochází úzkou kuchyní, kde dělám nádobí, nebo když se otře tím svým oslzlým smradlavým pérem. Je to odporný!

Těšila jsem se, že až budu jezdit na střední školu, že budu mimo domov, že budu mít od něho svatý pokoj, že ho méně uvidím. Omyl! Sny jsou sny. Roztřískaly se na milion malých kousků a zbyla už jen naděje. Vše je horší! Jen jsem v 5.30 hodin vstala, potkala jsem ho v kuchyni. Čuměl, čuměl a čuměl! Vduchu jsem si říkala „zhebni čůráku!...“ Šla jsem se umýt do koupelny, on vešel také! A přitom byl přede mnou. Postavil se za mě a začal se neskutečně dlouho česat. Cítila jsem jeho pohledy. Drásaly mi nervy. Chtělo se mi nahlas křičet, nadávat, ale musela jsem dělat jakoby nic. Nemusela ale musela. Svíraly se mi nějaké orgány v břiše, někde u žaludku. Připadala jsem si bezmocná. Připadalo mi to, jako kdyby to byly nějaké zastírací manévry. Ale čeho? Česal se, česal a to příliš dlouho. Po celou tu dobu jsem si drhla zuby, až mě bolely dásně a brněly zuby. Byla jsem na dně. Začala jsem si zvykat. Brala jsem to jako součást života, což byla velká chyba.

Byla to daň za něco špatného, co jsem kdy způsobila? Trest za něco a přitom nevím za co? Štvalo mě, když jsem se ráno chtěla převléknout a on vlítl do pokojíku, prý jest-li jsem vstala. Hahaha. Pěkný kecy hecy. Jenže mě spíše připadalo, že čeká na chvíli, až se začnu převlékat. Potom jsem si všimla otevřených dveří – stál v nich! Myslel si asi, že ho v té tmě není vidět. Pchá! Je to debil s velkým D. Dělala jsem, že o něm nevím a scháněla různé věci po celém pokojíku. Odešel asi ze strachu, aby se neprozradil. Smůla! Vrže podlaha. Kokrát mě viděl nahou? Kolikrát! a proč zrovna on? A nejvíc mě medilo, když mě šel vzbudit a přitom věděl, že jedu dalším vlakem. Vzala jsem to tak, že zapomněl. Jenže to by ze mě nesměl stáhnout peřinu! Na jeho narozky a svátek gratulaci vždy odbydu a vymluvím se na exém, abych mu nemusela dát pusu. Fůůůůůůůůj! Při této představě mi naskakuje husí kůže a musím se zhnuseně oklepat. Když mě chytne deprese, přivede mě k nepříčetnosti a odskáče to většinou Aňa, kterou v té chvíli nesnáším, protože je „jeho dcera“. Je chudák, ale té krizi duševního stavu nemohu zabránit. Dnes byl obzvlášť nechutný! Měla jsem jet do školy opět dýl a k tomu jsem to včera důrazně oznámila, stejně mě šel vzbudit. Přes peřinu se dotkl mého prsa a přitlačil na něj. Já byla vzhůru, hned se otočila na břicho a zařvala, že nevstávám. Nevím, třeba se toho místa dotkl nechtěně, co já vím. Jen vím, že mě to vzalo. Mizérie! Musím se někdy přemáhat před kámošema, kteří netuší nic o mých problémech, aby mě nebrali jako náladovku. Musím se často přetvařovat, aby nikdo nic nezjistil. Stydím se za sebe, za své činy. Proč se plete do mého života? Je to můj život! Ať si klidně zaspím, nebo... nevím co, hlavně když mě nechá. Proč v pokojíčku nemám klid? Žádné soukromí? Proč? Uklidňuji se tím, že to vše zveličuji, že to vidím až moc černě, než to ve skutečnosti je. Ať si vezmu příklad z jiných lidí, kteří jsou na tom hůř a žijí. Jenže tohle je taky problém, kaz na duši, ozve se ve mně druhý hlas. Tohle je peklo! Kdo to neprožije, neví, čím procházím. Většina lidí by prošla jen bez povšimnutí, většina by jen mávla rukou a nebo jen pronesla něco, jakože je to úděsné a dál by se do toho nechtěli plést. Ten, kdo by byl na mém místě, by byl z toho na prášky, jako někdy já a nebo by se pokusil o sebevraždu. Mě došlo, že tím nic nevyřeším. Tím ho nepotrestám. A nechci ublížit mamce. Stačí se zmínit o tom, že odejdu z bytu a on ji přepadne pláč, že se ji takhle za vše odvděčuji. Raději se vypařím s pocitem, že jsem to zase já, co to zbabrala. Vždyť mě takhle vydírá, krade mi sebedůvěru. Dává mi podněty, že všechno dokážu jen zkazit, zničit, zbabrat! Bojím se někomu pohlédnout do očí dýl jak pár vteřin, aby z nich nevyčetl strach a nejistotu. Tady za to se tak stydím. Chci se těchto pocitů zbavit, ale jak? Už mě nebaví přetvářky. Co mám dělat? Nevím jak dál!

Po hádce s mamkou jsem si polepila pokojík papíry, na kterých byly hesla: Smrt je řešením... K čemu je život?... Smrt je klíčem je štěstí... Mamka přišla do pokojíku a ptala se mě, zda to myslím vážně a věty: Ty chudinko, tobě se ubližuje, nikdo tě nemá rád, všichni jsou na tebe zlí... řekla nasládlým jedovatým hlasem. Ani neví, jak to bolelo! Nevěděla jsem, co udělat. Dala jsem ji tohle vše přečíst a jediné, co mi řekla bylo, proč se rozvedli. Taťka byl prý teplý. Když přišla domů, načapala ho s jiným. No jo, jenže když se dokázala rozvést s tím, s kterým ji bylo dobře (myslím), tak proč to nedokáže s tímhle neslýchaným prasetem? Neustále do mě mamka ryla, že musím mít dobré známky, jinak mě nebude nikam pouštět... Prostě mě vydírala. Jo bylo to vydírání! Kapka byla dovršna, když jsem v pololetí ve škole propadala. Už jsem viděla mamku v hysterickém záchvatu „co na to řeknou ostatní lidi, příbuzní...?“ Se bude za mě stydět. Ale vždyť každý nejednou uklouzne! Přišla jsem domů a šla se odreagovat na večerko (večerní bruslení). Potkala tam Jardu a zapomněla na blížící se malér. Šel mě vyprovodit, jenže já se bála jít domů. Viděla jsem už to rodeo, co se bude odehrávat. Facka, nadávka, výčitka, facka, nad... Splašila se ve mně dušička. Srdce mi bušilo až v krku, v hlavě dunělo a z očí tekly slzy. Nechtěla jsem, aby si toho Jarda všiml a tak jsem se otočila. Nechala jsem ho tam stát a šla pryč. Bylo mi jedno, co se mnou bude. Nechtěla jsem domů na popravu. V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Mrkala jsem o sto šest, jen abych viděla na cestu, která byla tak rozmazaná. Hlavou mi projely hnusné okamžiky od podělané díry. Vše se se mnou točilo. Přála jsem si zemřít. Když jsem nedokázala kloudně si podřezat žíly, ze strachu, že uvidím mnoho krve, tak jsem chtěla skončit pod koly vozu. Říkala sjem si, že mezi těmi světly je brána do lepšího světa, moje spása, vysvobození. Po chvilce jsem té lži uvěřila. Zapomněla na okolí a chtěla se nechat pohltit světly. Zastavil mě dotek na mé paži a já si uvědomila, že je se mnou Jarda. Řekla jsem mu, ať mě nechá a šla dál. Už jsem nechtěla skončit v té bráně. Bylo mi úzko z toho, jak jsem se zachovala k Jardovi. Nechtěla jsem mu ublížit a taky jsem nechtěla, aby mě takhle viděl. Po chvilce jsem zjistila, že jarda celou dobu šel za mnou a ne domů. Vyptával se mě, jaké by to bylo, kdyby přede mnou skočil pod auto... Chtěla jsem mu říct, že nemá za mnou tedy chodit, ale nemohla jsem. Uvědomila jsem si, že mu na mě záleží, opravdově záleží! Polil mě stud, ale naštěstí to zakryla tma. Obrátili jsme se směr domov. Přitiskla jsem se k němu a byla ráda, že ho mám. Mrzelo mě však, že si vytrpěl mojí depku a bála se, že se mě bude další den stranit. Každý vidí jen, že jsem smutná a ptá se na důvod, který ho ani nijak zvlášť nezajímá. Ani Jardovi jsem nic neřekla. Bojím se, že by se o mě nezajímal ani jako o kamarádku. Já chci jen radu, malou radu. Je toho snad hodně?

Napadlo mě řešení, přestěhovat se k babičce. Vše jsem si ale až moc růžově vybarvila. Bum bác. Spadla klec. Nic takového nebude. Babička je zvyklá na klid a samotu. Nevyčítám ji to, chápu její snahu udržet si soukromí. Vím jaké to je, když ho člověk postrádá. Ale mrzí mě to, přiznávám. Kam složit hlavu? S fotrem si lezeme na záda. Rozdrtila bych ho mezi zubama, zavraždila ho očima. Ale jen kdyby to šlo. Bohužel to není možné. Kdyby chodil alespoň dřív do práce a do té doby, co budu doma se nevrátil. Nebýt Jardy a Betinky (můj pejsek), tak nevím. Ti mi dokáží zpravit náladu. Je mi s nimi úžasně. Jen ho bohužel zavádím do svých špatných nálad a tak mu je taky kazím. To nechci. Dali jsem se dohromady a jako naschvál odjíždí na vojnu. Chvílemi jsem si přála, ať tam je, protože mám z toho vztahu strach. Ale jak se to blíží, tak nechci, aby tam byl. Nechci. Mám ho ráda a tím, že bude na vojně, se to nezmění. Bojím se toho, že konečně, když mohu být šťastná, tak to vše zkazím, jak říká mamka. Proč se bojím, že když jsem ho získala, tak že ho zase stratím? Je to mamčinou výchovou? Jejími výtkami? Nechci ho ani trápit depkami.

Skončila škola a já budu dělat ve škole repec . Fotr tím získal povel do mě se více navážet. Byla jsem na dětském dni posedět u občerstvení a fotr do mě rejpal, co lezu do hospody, že na to mám hromadu času... Nezajímalo ho, že to byla akce pro děcka a byla tam i sestra Petra. Řekla jsem mu, že je to moje věc a ať mě nechá na pokoji. Rozčiloval se, že nenechá a že to není jen moje věc. Řekla jsem mu, že tam byla i... Zařval, že ho nezajímá, kdo tam byl. Odvětila jsem mu, že se o mě nemusí taky zajímat, že ho o to ani neprosím. Prý dobrá a až budu něco chtít, nemám chodit za ním. To se nemusí bát, ani náhodou! Máti mi byla hned v patách a co měl prý ten výstup znamenat. Jsem ji řekla, že se do mě nemá co navážet, že není můj otec a nikdy jím nebude. Nesnáším ho a neodpustím mu, že mi vlezl do života. Ona mi sdělila, že jest-li chci, aby mě někam pouštěla, např. na dízy,... tak si na něho nebudu dovolovat a tvářila se jak boží umučení. Zase mě vydírá! Prý mi nic neudělal! Ani neví, jak mě ranila. Netuší jaké to je pro mě, vydržet v jeho blízkosti. Je to jako kdyby do mě vrážely kudly. Neví, jak to ve mně vybruje, jak se vše kroutí, vybruje. Nechápe ja mi je! Hlavně v autě, kde není kam se schovat, leda zajet pod sedačku, ale to nejde úplně! Na koupališti je to snad nejhorší. Když musím být u nich na dece a on čumí! To je na blázinec. Ležet celou dobu na břichu a nevědět, co dělat. To se snažím vmáčknout co nejhlouběji do země. Stát se její součástí. Přála jsem si do ní propadnout, aby mě pohltila. Jediné, co mohu, je polykat slzy hořkosti a proklínat ho. Jak mě to ponižuje a zraňuje. A štve mě ta bezmostnost. Chybí mi i Jardova společnost, která ty rány nevědomě tiší. S ním je vše jiné. To zapomínám na trápení. Jardo, chybíš mi! Pitomá vojna! Já se zblázním. Dokonale mě zvyšuje adranlín v krvi. Zachraňte mě!

Dnes to byla katastrofa! Bylo mi šoufn v autě a kolena jsem si opřela o mamčinu sedačku. A on se dotkl mých kolenou! Pohladil je! Bylo to, jako by mě píchl jehlou. Co nejrychleji jsem ucukla. Zavalila mě vlna nenávisti. Co si o sobě myslí? Kdybys Jardo věděl, co se se mnou děje uvnitř, možná, že bys pochopil ty mé depiny. Bojím se ti říci něco víc. Bojím se, že už tě takhle brzy ztratím. S tebou jsem v bezpečí a je mi s tebou krásně. Žádné vodění za ruku, žádná pusa, žádné porozumění – toho se nechci nikdy dočkat. Proč jsi na vojně? Postrádám tě! Pomocí tebe, který nemáš o ničem ani páru, tedy víš, něco málo o problému s fotrem......ale nevíš, že na té Seči, že to nebyla tvoje chyba. Pomocí tebe odbourávám i odpor k milování. Když jsi do mě vnikal, bolelo to a nešlo to, něco se ve mně vzbouřilo. Svět nejde rychle změnit. Byl to horror. Říkala jsem si, takhle to děláš debile mamce? A vše se ve mně vzpříčilo. Celou noc na Seči jsem pak probrečela, jak jsem to pohnojila...

Dnes vyjel na Petru, co provedla s televizí. Zastala jsem se jí, že je to vada jejich kanálu a on na mě vyjel, že ho to nezajímá a řval na mě, ať držím hubu nebo přes ní dostanu. Řekla jsem, že na to nemá právo, že není můj otec. Vzal mě silně za paži a sekl se mnou. Řekla jsem mu, ať si poslouží, že potom půjdu na policii. Že se s několika dobře znám, i se soudcem. Chtěl mi ji vrazit, ale pak si to rozmyslel, protože jsem se mu postavila. Prohlásil, že mě a Petře nedá ani korunu, vše bude dávat do své kapsy. A mamce ani ň. Sráč! Ještě něco mlel, ale já ho nevnímala. V hlavě mě totálně hučelo vzteky a brečela jsem jako rozmazlený fracek. Zdrhla jsem ven. Je mi hrozně. Nevím, co dělat. Za tyto 3 dny se na mě toho sesypalo mnoho. Teď sedím v pokojíčku a máti buďto o mě ještě neví anebo je na mě naprdnutá. Spíše to druhé, protože za mnou přišla ubrečená Aňa. Řekla mi, že mě lituje a chtěla u mě zůstat. Poslala jsem ji pryč. Chci být sama. Co mám dělat, aby se můj život změnil ve šťastné dny? Alespoň převážně. Proč neexistuje kousek místa na světě, kde by žili přátelští a hlavně upřímní, nezávistiví a nepomstychtivý lide? V tomto světě pro mě není místa. Neumím v něm spíše žít. Neumím!

Ten prasák vytvořil další své veledílo a šmíruje už i Petru! Je vážně úchyl! Mamce to říkat nebudu, Petra také ne. Obě víme, že to nemá cenu. Tekhle si nepomůžeme. Ale jak? Ráno jsem vyřešila tak, že se v koupelně zamykám pod záminkou, že se jdu koupat. Kéž by nechodil se převlékat tam, kde jsem i já a nechodil ve slipech. Je tak hnusnej. Jen se pozvracet. Jak se mohla taková zrůda vůbec zrodit? Tohleto psychické týrání je horší než znásilnění. Za to by ho mohli aspoň zavřít. Ale nechci být znásilněná. Fůj!

Slíbila jsem si, že s Novým rokem začnu nový život. Slzy nic nesmyjí. Leda rozmažou. Budu hledat ztracené sebevědomí, své já, své cíle. Budu to zkoušet tak dlouho, dokud se mi to nepodaří. Zvítězím já! Musím! Už kvůli vzpourám, už nedudou porážky. Už se jen tak nevzdám. Snad. Musím to dokázat. Kvůli Jardovi, Petře a kvůli sobě, abych si dokázala, že za něco stojím. Nesmím se nechat porazit depinou. Nesmím! Budu bojovat ze všech sil. Už nechci prohrávat! Chci být jako dřív – ctižádostivá, veselá a ne zapšklá. Nebudu se nikoho stranit, ani se do sebe uzavírat. Tím trpím jen já. A Jarda. On musí trpět – fotr. Taky že bude. To mu jen tak neprojde. Bude litovat, že se kdy do naší rodiny vetřel. To by jeho mátinka (velice nábožná) čučela, co je zač. Stejně by nevěřila. On – její synáček, vychován její rukou pomocí boží? Těžko! My nevlastní a prolhaný – tak by zněl její rozsudek. Chyba lávky, jak se říká. Mýliti se je lidské, že? Tohle by však mýlka nebyla. Pouze zaslepenost, ubohá slepota černá. Černá jako sebevědomí, jest-li nějaké vůbec má. A to asi těžko. Není člověk, on je lidská zrůda.

Už vydržím v místnosti, ve které se nachází i on. Pokouším se zdolat nápor jeho slizkého pohledu. Lepší je všemu se postavit a bojovat, než se přiškrceně krčit a stahovat do kouta samoty. I když mě už několkrát podklouzly nohy. Držím se zuby, nehty. Nechci klesnout až na dno. Chvílemi to vypadá, že tam spadnu, ale nesmím! Jsou dva měsíce po novém roce a já je musím překousat všechny. Musím to dokázat! S Jardou je to ale nějak špatné. Dostala jsem strach, protože končí na vojně a co když skončím zase na dně? Jak by mu bylo, kdyby mě tak viděl?

Začaly opět velké prázdniny a já jsem deníčku pohnojila, co se dalo u Jardy. Je to třetí den, co si nemáme co říct. Já ho nechci ztratit, protože ho mám ráda a on mě odpálkoval, že se za něho jen schovávám. Jak to jen mohl říci? To tak bolí! Protřebovala bych si prý najít nějakou pomoc. A cožpak jsem ji snad nehledala? Kolem 12-ti let jsem na lavičce u kostela řekla Robovi, že mě fotr bezdůvodně bije, řekl, že to přejde. Pak chtěl pusu, kterou hned odvolal, že bych mu podle výrazu v očích spíše vrazila do nosu. Měl pravdu, chtěla jsem. Pak Aliby, chtěl vlítnout na fotra, když jsem měla zabarvené oko. To jsem mu rozmluvila. Pak to byla nepodařená Ája a její psycholožka, pak Pavel, potom Dolfík a ten, že to taky samo přejde. Potom zase Pavel, ten mi moc pomohl a ve vlaku se sám dovtípil Sopťa. Potom to byl on – Jarda. Nemluvil o tom a stál při mně. Chtěl po mě mé vlastní názory a tak. To mě postavilo na nohy a to, že jsem mu nechtěla ubližovat dodalo sílu depině se vzepřít. To mi však už těžko uvěří, když ztratil ke mně důvěru. A štve mě, že to bere, jako že si ho kupuju, aby byl hodnej. Nevím, co si mám o tom všem myslet... To bych od milovaného člověka prostě nečekala. A to, co mě srazilo do kolen bylo, když se mě ptal, co od něho jako čekám. Řekla jsem, že jen, aby při mě stál a on, že to mám přečtený z knížky! To byla sprostá podpásovka. To jsem nečekala. Místo abych věděla, že s depinou bojuju a on stojí při mně, tak to beru tak, že by mi nejraději podkopl nohy a viděl mě na dně? Já to takhle nechci!

Je již druhý měsíc po prázdninách a mezi námi je to už v pořádku. Až na jednu věc. Stále upadám do melancholie, nebo ne stále, ale většinou v neděli a někdy se mě to drží do čtvrtka. Nechápu proč. Jest-li je to tím, že se naši vracejí z chaty. Nevím. A vadí mě, že mě přepadne někdy pláč ve vaně, i když třeba nikdo není doma. Nemám tam správný klid, nemohu se odreagovat. Prostě mi připadá, jako by tam někdo byl. Jakoby mě někdo pozoroval. Jestli to jsou ještě nepohlcené vzpomínky na fotra, nevím. A štve mě, když se někdo dokáže pozorovat v zrcadle. Ne, že bych na sebe nesvedla se dívat, to jen, když se maluju, tak jo. Jinak mám před tou v zrcadle ostych, strach...ani jedno to slovo není to pravé, nevystihuje to... Prostě mi ten obraz připadá cizí, jako bych hleděla na někoho neznámého, mě vzdáleného. Proč je to tak? Vždyť já o sobě vím, že nejsem nějaká tlamička, tedy usuzuji tak ze zájmu kluků... Ale proč na ten obraz v zrcadle koukám dětskýma očima? Copak moje duše neroste s tělem? Proč často utíkám do jiného světa. Kam se vytratilo moje JÁ? Má duše bloudí mezi dospělým a dětským světem?

Jsou Vánoce a třetí den po Ježíškovi a ten č... je stále horší. Vysává ze mě sílu se mu postavit. Je tak odpornej a nadrbanej. Myslí si o sobě, že je neodolatelnej? Houbelec. On je a navždy bude odpornej úchyl! Proč? Protože mě drásá nervy to, že když jsem v koupelně, je rázem v kuchyni a dělá čaj nebo kafe. To je stejně jedno. Ale já mám pocit, jakoby přes zeď viděl. Nebo je tam díra, o které nevím? To raději zjišťovat nebudu. Třeba je to jen ten divný pocit. Ale proč tedy, když jsem v kuchyni a dělám nádobí, sedne si naproti ke stolu a čumí? Anebo se pohybuje v mé blízkosti, aby mu neušel jediný kousek nádobí, co umyju. Ale proč? Snažím se ho nevnímat a svou odpornost propletenou nenávistí potlačovat. Ale na jak dlouho? Ta se hromadí a co udělám, až vybouchne? Co pak budu dělat? Kéž by k tomu nedošlo, ale co když se to stane?! Už teď volám S.O.S! A proč se stará o to, kdo se pro mě stavuje a s kým chodím ven? To je jen a jen moje věc! Dělá jako pominutej. Je mi z toho smutno... A hlavně zle. Hodně zle!

Není ani 14 dní Nového roku a já už jsem dostala opět na hubu. Proč? Tak to nevím. Šla jsem se v 16 hodin dívat na Tv (po dlouhé době) a on na mě vyjel, ať vypadnu. Zeptala jsem se ho, proč a řekla, že nemusím. On, že musím, já že nemusím. On ať vypadnu, že mě tam nechce vidět. Já mu řekla, že ho taky nechci vidět. On ať vypadnu a sekl se mnou. Pak mě od futer odvlekl přes celý pokoj na svou válendu a zmlátil. Bránila jsem se, ale bylo mi to prd platný. Čůrák je to! Nikdy jsem nebyla tak rozklepaná, že bych si nemohla zavázat ani tkaničku na botě. Zdrhla jsem z bytu a sesypala se na schodech. Stěží jsem došla ke kámošce. Holt nervy dělaly své. S ní jsem šla za Jardou do práce a do 22 hodin chodila sama po venku na osamělém prostoru v lese. Vlasy jsem měla mrazem bílé a tváře od slz pálily, jak zamrzaly. Šla jsem naproti Jardovi, když mu skončila směna, došli jsme k nám pro věci a přespala jsem víkend u něho. Bylo mi to trapný zaclánět tam, ale lepší než doma. Mnohem lepší.

Jediný, co doma dělám je, že vysedávám v pokojíku, sem tam jdu na wc a do koupelny, nejím domácí jídlo, jen to za kapesné, takže vlasntě skoro samé rohlíky... Alespoň, že mi Aňa nosí z kuchyně teplou vodu na čaj. S máti probírám jen ty nejhlavnější věci a Petře jsem neodpustila, že odsuzuje vlastního otce. Už spolu nekomunikujeme asi 4 měsíce. A k máti to nadšení, že je moje matka, opadlo. Měla se mě zastat, něco udělat a ne jen přihlížet! Vždyť by mě měla chránit, ne? Aspoň jednou se mě zastat. Vždyť jsem její dítě a on vetřelec. Čůrák, čůrák, čů... a nic jinýho!

Uplynuly téměř 4 měsíce a já se tolik těším, až vypadnu do svého bytečku. Tedy jestli to výjde a já věřím, že jo. Musí. Doma je to k nevydržení. Ten hajzl jeden si tak šíleně vybíjí zlost na Aně, vím, že je nepořádný bordelář, ale to ho neopravňuje k tomu, aby ji surově mlátil. Je to bezcitný čůrák s velkým Č! A podle mě do toho dává vztek za mě. Protože Aňa víc poslouchá mě a dělá mi jídlo, když je doma, protože já ho nemůžu ani cítit. Jo, fůj, je to je hrozný smrad. Stačí, když projdu kolem jejich postelí. To smrdí cigárama, potem, nohama a nevím, čím ještě. Ale je to puch a nechápu máti, jak může vedle něho ležet. I když ji to patří. Aňa mi totiž řekla, že ji říkala, že ať se neopovažuje poslouchat toho smrada, čímž myslela mě. Nevěděla jsem, že je taková! To bych do ní neřekla. Ranila mě tím a přiznávám, že jsem kvůli tomu brečela. Ale jsem ráda, že mám ještě Jardu a babičku a kamarády.

Uplynuly 2 měsíce a chvílemi, za tu dobu, mě chytá slabší depka. Byt nám před nástupem odmítli, že prý není pro založení rodiny. Pěkná výmluva. Scháním dál, protože v tomhle bytě už dál zůstat nemohu. Máti je proti mně, protože ho nesnáším a on mě deptá! Proč mám divný pocit v žaludku, když je na blízku a dělí nás zeď? Proč?! Přemýšlela jsem často o životě na jiném světě, jenže já nechci zemřít tak mladá. Vždyť život mám ještě před sebou, co mám ale dělat, když takhle se žít nedá? Za chvíli to bude depina za depinou. Ale já nechci skončit někde na záchytce v blázinci! Proč nedokážu poroučet svým myšlenkám a náladám? Proč? Ať se snažím sebevíc, nejde to! NEJDE! Já nemůžu přeci za to, že čůrák je dobytek! A on zničil život mě, ne já jemu, tak proč pykám já? Proč se někdy budím plná hrůzy? Proč mám z něho takové sny? Noční můry! Je to úchyl, voayer, psychopat, vrah nadějí a mého dětství...! zničil mi život. Můj život! Proč, když ho vidím, jsem nervní a chce se mi brečet? I když se přemáhám, že bych na sebe neměla poutat pozornost mezi smějícími se lidmi, stejně to nepomáhá. Musím prostě někam utýct a vyřvat se. Já už nechci mít takové nálady! Nemůžu být sama. Musím být ve společnosti aspoň jednoho človíčka, abych mohla myslet na něco jiného a pomalu se odreagovávat. Dokáže mi někdo pomoci zapomenout? Dokáže mě někdo vytáhnout z depky? Z tohoto černýho světa plnýho černých myšlenek? Dokáže? Pokus se mi pomoci ty, Jardo, i když ti teď o ničem neříkám, ty to jediný dokážeš. Ty jediný jsi ten, co mi může pomoci vyhrabat se z této špíny. A nemůžu pochopit babičku, jak mi mohla říct, že mám být ráda, že ho mám, že až budu něco potřebovat... řekla jsem jí, že až budu potřebovat, aby mě někdo zmlátil nebo ošahával, tak určitě vážně přiklušu. Fůj! Nikdy! Leda HOVNO! Potřebuju už konečně sehnat nějaký byt, abych mohla odtud vypadnout. Je to ale těžký. Není kde a za druhé si nevydělávám. Vím, že by se mnou mohl jít bydlet Jarda, jenže nechci nechat nájem (a tak) na něm. Chci taky něco přispět, není ale čím. Hlavně už zmizet, vypadnout z tohoto bytu. Vím, že to se mnou mami myslíš možná dobře, ale na ty tvé rady ohledně jeho SERU! Jo, budu sprostá!

Je druhý týden po prázdninách a vděčím ti za to, že tě babičko mám. Ty jediná mi dáváš najevo, jak jsi ráda, že mě máš. Nevím, co bych dělala, kdybych ty celé dny „po škole“ netrávila s tebou. Jarda na mě moc času nemá a doma si připadám tolik sama. Vy dva jste ten nejlepší lék na duši.

Je měsíc před Vánoci a chytá mě histerie. Stále častěji mi máti dává najevo, že na Štědrý den budu celý den s nimi. Ani náhodou. Říkám ji neustále, ať s tím nepočítá a dnes jsem řekla definitivní NE! Bolí mě představa, že budu Vánoce prožívat osamoceně, jenže ta představa, že tam bude č..., mě ničí víc. Stačí, když ho vidím a jsem v háji. Zmatkuju, klepu se, stahuje se mi vztekem(?) žaludek a je mi do breku. Prostě nervově vyřízená. Potřebuju se co nejdříve odstěhovat a odreagovat. Potřebuju tišící prostředek na moji zraněnou duši. Kdyby to byl aspoň problém fyzický, ten by se dal snad odstranit ale psychický? Kdo mi uzdraví mou duši? Kdo mi dá tišící náplasti, hřejivý dotek na duši, kdo pofouká mou bolest? Kdo? Je mi úzko při pomyšlení, že až babička bude u nás, tak bude plakat, že s nimi nevečeřím a máti mě bude proklínat, že jsem ji zkazila den. Ale co já? Já ho snad budu mít nádherný? Nemůžu za to, že nemám pevné nervy, ani pro pár vteřin s nimi strávenými. Oni nebudou alespoň sami. A já? Budu muset. Obrečím to, ale aspoň se nervově nezhroutím. Zkuste mě už konečně někdo pochopit!

Asi tak začátkem listopadu jsem se při pobytu v nemocnici seznámila se Zdenou, která pracuje ve Světlé ve věznici. Zvědavost mi nedala a já se ji zeptala, kolik by dostal fotr roků za to, co mě způsobil za újmu na psychice. Řekla jsem ji zkráceně v 5 minutách obsah mé trýzně a ona se zděsila, že jsem to ještě nenahlásila. Že by dostal příkaz, nepřibližovat se ke mně a někdy, že je jen podmínka, jindy pár roků, ale přesně to určit nemohla, že to by prý musela vědět víc. Poradila mi, ať se obrátím na linku bezpečí a že by mi mohli pomoci najít nějaké bydlení. Ale já mám strach, abych nějak neublížila máti, kdyby se o tom dozvěděla.

Už je to téměř rok, co se č... vyhýbám a máti po mě chce, abych s nimi trávila Vánoce! To raději umřu! Už z té představy je mi blbě! Nechci, aby na mě čuměl a.. už mám zase nervy v háji. Co mám dělat? Já nechci zkolabovat! Třesu se jak ratlík, mám černé mžitky před očima a stažený žaludek. Proč existují Vánoce? Proč?! Být s ním u stolu, tak se nervově zhroutím! Ale já nechci trávit večer ani sama! Hlavně že o svátcích má být rodina spolu, ale já to nedokážu! Chytá mě hrůza z Vánoc! Chci ztratit paměť!

Jsem totálně v prdeli! Nevím, co dělat. Byla jsem v kuchyni a přišel domů č... Byla jsem zahnaná do kouta, byl tam a já neměla kam utýct! Zpanikařila jsem. Musela jsem kolem něho – ale nebyl tam ani 1 cm volný! Ani kousek neuhnul! Museli jsme do sebe vrazit! Musela jsem se ho dotknout! Strašně se klepu. Takhle mizerně mi ještě nikdy nebylo! Máti za mnou přiběhla a chtěla mi nadávat, ale když viděla, jak mi lítají ruce, kolena, brada a jak se prostě celá klepu, řekla mi, že bude lepší, když půjdu bydlet jinám. Ale kam? Ani mě nezarazila, když jsem ji všechno vyčetla – ani toho kreténa! Chtělo se mi strašně zvracet. Dávila jsem se vzduchem a hlava mi řinčela, jako by mi někdo do ní flákl dlažební kostkou. Nikdy nepřeju nikomu tohle zažít!

Byla jsem dnes u dr.XXX, která mi předepsala na nervy Bellaspon. Doporučila mi psychologa XY. Byla jsem u něho v čekárně a rozhodla se vzít roha, když v tom vyšel ze dveří psychiatr XYY a vzal mě dovnitř. Poradit mi nedokázal, ale předepsal mi silnější léky, protože tamty mi nepomáhají. Vrátila jsem je ale do lékárny, protože se je bojím brát kvůli nežádoucím účinkům.

Už je 2,5 měsíce po Vánocích a je mě mizerně. Chtěla bych nežít. Naši jsou tento víkend zase doma a já slyším jen smích z obýváku. Cítím se tak sama. Je mi to tak líto. Bolí to, že máti má rodinu, ze které jsem vyškrtnutá. Proč za mnou nepříjde ani na 5 minut na pokec? Proč?!

Všechno se zdálo být skvělý – jenže dnes, když jsem vlezla do koupelny, ležel ve vaně č...! Myslela jsem, že se zeblím. Měla jsem sevřené čelisti a cloumal se mnou vztek. Proč se to HOVADO nezamyká?! Vždycky, když si myslím, že je to už v pohodě, tak se něco stane a mé idylky jsou v říti. Ale proč nemám nárok na štěstí? S babičkou jsem měla pohovor o rozvodu našich. Vyprávěla mi, jak ji taťka vodil po hospodách a platil i za kamarády... a jak se ji za nějaký čas svěřila, že spolu už dlouho nic neměli a že je snad na chlapy. ... Seznámil ji s č... a ona se s ním dál scházela! Taťka se pak odstěhoval, ...č... si zlomil nohu a už u nás bohužel zůstal. Babča z XX byla proti – proto mě nesnášela.

Poslala jsem poslední dopis do Jirkova, že jsem úspěšně s Petrou složily závěrečky. Napsala jsem i své tel. číslo a oni se ozvali! Volali mi. A to jsem už jen doufala (ale nevěřila). Rok uplynul a jsou dva měsíce po Vánocích. Minulý týden jsem poprvé mluvila s taťkou! A dnes jsem jela s Jardou do Chrudimi a volal taťka, že je v Pardubicích a počká, než přijedu. Když jsme dorazili, byla jsem zoufalá a nechápala jsem, jak si ze mě mohl vystřelit? Prolítala jsem vlakové i busové nádraží a on NIKDE! Pak mi volal, zda tam jsem s přítelem, že jsme kolem něho prošli. Vypadal jinak, než na fotce. Měl prošedivělé vlasy a neměl fousy. Nedošlo mi, že se člověk po 15-ti letech změní. Příští týden se setkáme u tety a bratránků. Strašně se těším.

Je květen a nám to vyšlo! Zařizujeme si byteček. Bylo to vše na poslední chvíli, protože naši se odstěhovali na chatu. Já bych tam s nimi nemohla být kvůli č... a k tomu tam není pro mě místo. Ale to neva, teď bydlím s Jardou a budeme si spolu budovat budoucnost. Začíná můj nový život. Už nebudou depiny, už se nemusím schovávat v pidipokojíčku, už se nikdy nebudu nervovat kvůli č... jsem šťastná! Zavírám za minulostí dveře......

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

moc hezke

(valentyna spickova, 9. 7. 2012 19:18)

bylo to nekdy hrozny a nekdy hezky moc se mi tvuj pribeh libi

:-)